Přejete si s baterií, nebo bez? Do terénu, nebo do města? Závodní, nebo určenou k pohodlné jízdě městem? Ano, tohle všechno dnes svět koloběžek nabízí. Ale! Ohlédněme se zpět. Vůbec to není dlouho, kdy byla koloběžka v podstatě jen sportovní hračkou určenou dětem. Jedním z těch, kdo stáli někdy v sedmdesátých letech minulého století u zrodu koloběhu – tak se totiž tenhle sport správně nazývá – byl dnes šedesátiletý David Seemann, který pracuje ve škodováckém servisu metra v Praze v depu Hostivař. Že jeho vášeň ke koloběhu neochabuje asi s postupujícími roky, dokládá i jeho neuvěřitelný výkon ve výzvě DO PRÁCE NA KOLE, v rámci které za jediný měsíc najel 1 800 kilometrů.

Nemůžu začít jinak: osmnáct set kilometrů. Na koloběžce za měsíc? To opravdu jde?

Když jezdíte poctivě každý den a samozřejmě to nevezmete odpoledne rovnou domů, ale uděláte si trochu projížďku, tak ano (smích).

Dobře. Nakonec kdo by měl takovou porci zvládnout, když ne jeden z matadorů koloběhu v Čechách. Jak celé to dobrodružství před lety vlastně začalo?

No, bude to už čtyřicet let zpátky. A na začátku byla náhoda. Že něco jako koloběžkový sport existuje jsem zjistil v době, kdy mě jako mladého kluka oslovil kamarád z chatové osady, že jim chybí jeden člen středoškolského týmu na závody. Nejdřív jsem to bral jako recesi, koloběžku jsem si půjčil a v květnu 1978 jsem jel svůj vůbec první závod. Skončil jsem sice až ve třetí desítce, ale hrozně se mi líbila atmosféra, nadšení a kamarádství, které z těch lidí kolem čišelo a já u toho sportu už zůstal. Dnes mám za sebou přes 370 závodů v elitní české Rollo lize koloběhu a snad ještě nějaké přidám. A doufám, že se budu dál potkávat se všemi, kteří se kolem koloběhu pohybují. Tuhle komunitu mám prostě rád.

Dobře, když jste to nezmínil sám, tak prozradím, že jste nejen stovky závodů absolvoval, ale také vyhrál – tak předně se můžete pyšnit čtyřmi tituly vítěze české ligy, že?

Dařilo se mi, byly to krásné boje s kluky, kteří byli hodně dobří. Kdo by si prohlédl fotky z tehdejší doby, asi by se divil, na čem jsme jezdili – dlouho byla na závodech u koloběžek povinná velikost kol 12 palců, pak se začaly objevovat větší, nicméně dvanáctky se jezdily opravdu dlouho. Pak přišla doba změn, hodně se na vývoji podílela slavná jména z Plzně, Pešta a Provod. Ti, když přivezli na ligu svoje nově postavené velké koloběžky, to jsme koukali (úsměv).

Takže dnešní velikost kol bylo tenkrát sci-fi?

Jasně, dneska mají závodní koloběžky vepředu i vzadu kola 28. Naše koloběžky tenkrát třeba neměly brzdy, což v rychlostech kolem 80 kilometrů za hodinu nebylo úplně bezpečné (smích). Helmy také nebyly docela dlouho povinné. Jen to nadšení lidí bylo dřív možná větší, i když byla spousta překážek, třeba nešlo jít do obchodu a koloběžku pro dospělého si koupit. Většinou je stavěli zruční nadšenci z našich řad. Rád na to vzpomínám, nejenom na ty závody samotné, vždy vedené v duchu fair-play, ale na to dění kolem, setkání lidí, kteří si mají co říct. Všechno jsme samozřejmě museli po závodech důkladně probrat, večerní debaty se někdy protáhly opravdu na dlouho (úsměv).

Koloběžka je dneska běžný dopravní prostředek pro lidi ve městech i mimo ně, sportuje se s nimi, co podle vás způsobilo ten boom?

Těch důvodů je víc. Koloběžku můžete využít jak k běžné dopravě, tak na sportování, dnes je tolik modelů a typů, že si vyberete koloběžku do terénu, ale i pro seniora na jízdu po městě. Posilujete a protahujete všechny partie těla, záda, ramena, ne jenom spodní část, jako na kole. Můžou na jí jezdit děti, dospělí i senioři. Je skladná, všude se vejde, není problém s přepravou a uložením. A nemusí být ani moc drahá. Samozřejmě fenomén dnešní doby jsou koloběžky elektrické, ale to je úplně jiná kapitola, to nechám na jiných…

Vy sám používáte běžně koloběžku nejen ke sportu ale i k jízdě do práce, že?

Do depa metra v Hostivaři, kde máme jako Škodovka základnu, samozřejmě jezdím pravidelně, odpoledne to často spojím s nějakou projížďkou po okolí. Snažím se hledat méně frekventované cesty, protože doprava je opravdu hustá.

Čemu jste věrný i téměř čtyřicet let po vašem prvním startu, je elitní seriál závodů rollo liga. Co za tím stojí?

Mám před sebou tu metu čtyř set závodů, tu bych rád zdolal, ale ta hlavní motivace, proč se o víkendu seberu a jedu na závody, je pořád stejná. Přátelská atmosféra, v naprosté většině fajn lidé, rovné vztahy, první fandí poslednímu… A taky bych se rád dožil momentu, kdy se mnou nějaký závod pojedou moji vnuci.

Česko je koloběžková velmoc. Proč?

Možná jsou Češi hraví, rádi sportují, a hlavně závodí i v těch netradičních oblastech… Všechno dohromady. Když se podívám zpátky, asi nikdo z nás před těmi desítkami let netušil, kam se koloběh v popularitě mezi lidmi dostane. Je to prostě důležitá část mého života, i když jsem si prožil i ošklivé chvilky včetně zranění, ale to už je za mnou.

Je nějaká vzpomínka, která vám naskočí při pohledu na těch čtyřicet let s koloběžkou jako první?

Pokud myslíte sportovní výkony, tak určitě první titul v lize. Na to se zapomenout nedá. A určitě i jedna docela čerstvá událost, ale to vezmu trošku zeširoka. Byl jsem dvakrát u toho, když kamarádi jeli takzvaný Přejezd republiky. To je závod, kdy musíte absolvovat trasu přes Českou republiku ze startu na jihu Čech do stanoveného cíle na severu, u hranic s Polskem. Po trase, kterou si sami zvolíte, je jen jeden kontrolní bod na trase. Dvakrát jsem dělal závodníkům support, protože samozřejmě potřebují někoho, kdo by jim vezl věci a byl nablízku. No a pak jsem se nechal přemluvit, že ten přejezd republiky zkusím i jako závodník.

A?

Bylo to krásných 360 kilometrů. Za dva dny (smích).