To je svět Libora Babáka. Muže, který nalétal ve vzdušném oceánu desetitisíce kilometrů a z jehož přístupu k věci brzy pochopíte, že pro opravdového milovníka létání na bezmotorových kluzácích není příroda a její rozmary něčím, co je nutné pokořit a překonat, ale naopak tím, s čím je třeba se sžít a co je nutné pochopit.

„Musíte se soustředit, „číst“ přírodu, přizpůsobit se měnícím se podmínkám. Tam nahoře se úplně oprostíte  od běžných starostí a problémů, i to je jedno z kouzel leteckého sportu,“ říká Libor Babák, zkušený pilot a jinak výrobní ředitel ostravské společnosti Škoda Vagonka, který láskou k létání „nakazil“ i svoji rodinu včetně syna, dnes pilota Boeingu 737.

Sám Libor Babák před několika lety kokpit kluzáku opustil a svoji energii a lásku k létání nasměroval jinam – podpora lidí kolem něj jej vynesla do křesla šéfa domácího, tedy břeclavského aeroklubu. A Libor Babák zásadně otočil kormidlem. Spolu s kolegy „otevřel“ aeroklub světu a dnes tahle organizace stojí za atraktivními akcemi, které dokážou nadchnout a na letiště přivést tisíce lidí.

Kde je pro vás to kouzlo létání na kluzáku?

Asi fakt, že v kluzáku jste zcela zásadním způsobem odkázán na vlastní schopnosti. Bezmotorové létání je totiž velmi specifická disciplína, jde o to uletět co největší vzdálenost za co nejkratší čas, jen díky plachtění.
Typickým omylem laiků je představa, že kluzák se nechá letadlem vytáhnout do výšky a pak postupně  pomalu klesá až k okamžiku přistání. Věc se má úplně jinak.

Takže?

Zkušený pilot kluzáku totiž umí nacházet a využívat stoupavé vzdušné proudy, díky nimž může jeho letadlo znovu a znovu nabírat výšku, a tak urazit na jeden zátah i mnoho set kilometrů. Proto zdůrazňuji, jak důležité jsou zkušenosti a znalosti pilota. I když nemá k dispozici motor, který by jeho letadlo „táhnul“, může díky čtení a správnému využívání přírodních jevů a podmínek vydržet ve vzduchu opravdu velmi dlouhou dobu, já sám mám za sebou řadu přeletů a letů delších než pět hodin. Čtete oblaka, krajinu, sledujete profil terénu, zároveň meteorologické podmínky… Mezi piloty platí, že lety kluzákem na velké vzdálenosti patří k vrcholným disciplínám našeho sportu. Samozřejmě je třeba zdůraznit, že v kabině máte přístroje, technické pomůcky jste ve spojení s letovým dispečerem, není to jen o vás samotných. Ale řekl bych, že ta míra samostatnosti a nároky na výkon pilota jsou poměrně značné.

Jako laika mě ale hned napadají mnohá rizika. Bez motoru má pilot samozřejmě ztížené manévrovací možnosti, ne?

Létání obecně není samozřejmě lehká věc. Proto každý pilot prochází pečlivým a dlouhodobým výcvikem.  Než se může pustit do vzdušného prostoru sám, nalétá v kluzáku spoustu hodin pod vedením zkušených instruktorů. K tomu si připočítejte důkladnou teoretickou přípravu, zdravotní prověrky… Snažíme se prostě možná rizika co nejvíc eliminovat. Navíc před každou sezónou pilot podstupuje přezkoušení,
zdravotní prohlídku.

Dobře, ale zpátky ke kluzákům – co když se prostě třeba najednou zhorší počasí a vy jste někde v  neznámém terénu tři sta kilometrů od domovského letiště…

Tak to jste vylíčil zajímavou situaci (smích). Máte však pravdu, že příroda je někdy nevyzpytatelná a podmínky se mohou změnit velice rychle. Když je opravdu nejhůř a vy se nemůžete dostat na vhodné letiště, pak musíte najít vhodné pole, kde bezpečně přistanete a nikoho a nic neohrozíte. Ale to
mluvíme opravdu o výjimečných případech. Při řešení nenadálých situací hrají opravdu velkou roli zkušenosti pilota a jeho schopnosti – mnoha nebezpečím lze prostě předejít správným vyhodnocením dané situace. Ale kritický okamžik asi zažije každý, kdo se tomuhle sportu věnuje. Přistávat v rychlosti 90 kilometrů v hodině na neposečené pole…

Na kluzácích jste nalétal stovky hodin a tisíce kilometrů, takže máte „prolétanou“ celou naši zemi i mnohé sousední. Co je krajina vašeho srdce?

Země shora je krásná téměř všude, za sebou necháváte všechny problémy a starosti, soustředíte se jen na let a přírodu kolem vás. Kdybych měl vybrat jedno místo, řeknu Lednicko – valtický areál u nás na jižní Moravě, jeho zahrady na jaře, to je pohled, který se mi nikdy neomrzí. Nebo měnící se krajina při takovém letu z Břeclavi na beskydský Radhošť a zpět…

Jak jste se vy sám k létání vlastně dostal?

Odjakživa mě zajímala věda a technika, vždycky jsem hodně četl, zajímala mě kosmonautika, letectví a  železnice. Takže jít studovat technickou školu pro mě bylo jasné rozhodnutí. Ale ta samotná cesta k letadlům odstartovala díky náhodě – když se jednoho dne můj kamarád a spolužák přede mnou zmínil, že má možnost navštívit zázemí letiště v Břeclavi. Přidal jsem se k němu a tehdy to všechno začalo. Ten svět mě chytil a už nepustil. Hned tu první zimu jsem začal docházet na teoretickou přípravu, která zahrnovala třeba kurzy aerodynamiky, meteorologie, navigace, stavby letadel a další. Všechny soboty jsme trávili na letišti, samozřejmě nejvíc jsme se těšili na praktický výcvik, kdy jsme létali s instruktory. A pak přišla pilotní zkouška a první samostatné přelety. Krásná doba (úsměv)…

Začal jste na kluzácích?

Jasně, u nás v Břeclavi to tehdy ani jinak nešlo.

Proč, začít jste mohl třeba na malých motorových letadlech, ne?

Ano, ale ne v Břeclavi v osmdesátých letech minulého století, na letišti pár kilometrů od kapitalistického Rakouska. Tehdejší režim si hodně hlídal, aby někdo neměl možnost přeletět železnou oponu! Kluzáky se jim asi zdály méně rizikové (úsměv).

A u bezmotorových letadel už jste zůstal…

Nikdy jsem neměl důvod měnit. Na větroních se řemeslu vyučí hodně lidí.

Vrací se piloti motorových letadel ke kluzákům?

Určitě: třeba můj syn, který se „potatil“ a zdědil – stejně jako moje dcera – lásku k létání, dnes působí jako profesionální pilot dopravních letadel Boeing 737. Ale k nám na letiště si cestu najde vždycky. A takových
příkladů, kdy někdo létá profesionálně, či sportovně na motorových letadlech a současně na kluzácích, je u nás hodně. Ono to létání na kluzácích má prostě svoje kouzlo, je to jiný zážitek než sedět za kniplem v kabině motorového letadla.

Takže létání zjevně propadla celá vaše rodina…

Začalo to tím, že jsem k tomuhle koníčku kdysi přivedl mé dva mladší bratry. A později i mé děti atmosféra letiště nadchla stejně jako nás tři. Takže ano, jsme s tímhle prostředím hodně srostlí.

I když se už létání nevěnujete aktivně jako sportovec, letiště v Břeclavi je teď vaším působištěm ještě ve větší míře než dřív. A já vím, že jako předseda zdejšího aeroklubu jste docela zásadně změnil směřování téhle organizace?

Věřím, že je to ku prospěchu celé věci. Víte, spolu s kolegy se snažíme, aby břeclavský aeroklub byl co nejvíce otevřený lidem z okolí, aby prostě žil. Nelíbí se mi představa uzavřeného spolku, který si žije jen pro sebe, obtěžuje okolí hlukem motorů a nemá zájem dělat něco pro veřejnost. Jasně, je to spousta práce, ale já mám pocit, že se vyplácí a že děláme věci, které mohou být zajímavé pro místo, kde působíme. Navíc chceme, aby se leteckému sportu věnovali co možná nejvíc i mladí lidé, snažíme se přivést dorost, nové
zájemce, ukázat, že přes obecně vžité mínění nemusí být tenhle sport ani drahý. Pro mě osobně je navíc velmi důležité, že mladé lidi vede náš sport k zodpovědnosti, pečlivosti, učí je nebrat věci na lehkou váhu. Posiluje vlastnosti, které mnoha z nich tak trochu chybí. A hlavně, dá se aktivně dělat třeba i do 80 let věku.

Akce Letecký den, kterou jste uspořádali v roce 2018, k vám do Břeclavi na letiště přilákala téměř osm tisíc lidí. Je to pro vás důkaz, že v popularizaci vašeho sportu jdete správným směrem?

Snad ano (smích). Tradice Leteckých dnů začala u nás velmi skromně v 90. letech. V letech 2018 a 2019 dosáhla svého vrcholu. Chtěli jsme zájemcům představit letectví jako úžasný sport a obor, který stojí za to
poznat blíž a návštěvnost nás opravdu nesmírně překvapila. Ohlasy byly výborné, lidé kvitovali pestrý program. Některá vystoupení během dne představila břeclavské piloty a parašutisty, kteří bojovali ve druhé světové válce. Podařilo se nám domluvit i leteckou ukázku legendárního Spitfiru, lidé ale také mohli vidět  například i současné bojové letouny Gripen. Letecký den 2018 byl tečkou za Mistrovstvím ČR v letecké akrobacii.

Vrchol téhle akce byl ale opravdu jedinečný a souvisí se jménem populárního pilota a vicemistra světa a mistra Evropy v akrobacii Martina Šonky…

Máte pravdu, to bylo opravdu unikátní. Martin totiž živě komentoval z kabiny svého letadla průběh celého akrobatického vystoupení, které nad letištěm v Břeclavi lidem předváděl. Z reproduktorů tak mohli diváci slyšet autentický přenos z letadla, které v té samé chvíli měli nad hlavami. Komentoval nejen jednotlivé akrobatické kousky, ale i své okamžité pocity během letu a bylo i dobře znát, jak je akrobacie fyzicky náročná.

Budete tuhle akci opakovat?

Ještě rok nato se nám podařilo uspořádat další velmi náročnou akci, Mistrovství světa v akrobacii letounů v kategorii Intermediate, za účasti asi třicítky pilotů z mnoha zemí. I v tomto případě jsme připravili program pro veřejnost. A co se týká vaší otázky a leteckých dní pro veřejnost, samozřejmě jsme plánovali opakování, ale v roce 2020 to vládní opatření neumožnila. O to větší energii jsme věnovali Leteckému dnu 2021 a ten vyšel excelentně.

Takže i vás zasáhly okolnosti spojené s nemocí Covid-19?

Jasně, omezení a nejistotu téhle doby známe všichni. Určitě budeme Letecké dny pořádat i nadále, zájem a ohlas návštěvníků byl opravdu velký, snad už mohu prozradit, že jej plánujeme na první červencový víkend
v roce 2022. Ještě se vrátím k pandemické situaci, která je tu s námi již delší čas. Protože víme, jak těžce tahle doba doléhá na zdravotníky, pracovníky v záchranných a bezpečnostních složkách a sociálních
službách, uspořádali jsme ve spolupráci s městem Břeclav u nás na letišti takovou symbolickou poklonu jejich práci. Pro 45 zdravotních sestřiček, sanitářů, pracovníků sociálních služeb, hasičů a příslušníků městské policie jsme uspořádali speciální vyhlídkové lety. Vím, že jsme tímto poděkovali jen hrstce z těch  všech v první linii, ale věřím, že těm, na které ta situace dolehla nejvíc.

Když jsme u netradičních nápadů, já vím, že váš aeroklub pracuje na jedné opravdu zajímavé, a hlavně bohulibé aktivitě, která nemá u nás příliš obdobu. Jde o to, že jste se zapojili do systému vyhledávání ohrožených osob, třeba dětí.

Ano, tahle aktivita vznikla v době, kdy se v našem regionu pátralo po ztraceném chlapci a tehdy vyvstal  problém, že bylo třeba propátrat rozlehlou otevřenou lokalitu, což by bylo běžnými prostředky složité. Bylo
nám jasné, že využít letadla by bylo mnohem efektivnější a nabídli jsme se dobrovolným záchranářům. Tehdy vznikla myšlenka zapojit se nějak do integrovaného záchranného systému trvale a spojili jsme se konkrétně s lidmi ze složky Czech SAR Team, jejíž náplní je právě účast v akcích zaměřených na pátrání po pohřešovaných nebo ztracených osobách. Domluvili jsme se na spolupráci. Pátracích akcí se zúčastňují jako dobrovolníci naši členové, kteří mají vysokou kvalifikaci, protože lety s takovým zaměřením jsou velmi
náročné. Postupně ladíme všechny náležitosti k tomu, aby náš postup byl v případě potřeby co nejvíc efektivní.

Pojďme se trošku oklikou vrátit zpět k technice, která vás provází celý život. Jak to, že vlastně nepracujete v leteckém průmyslu?

Pracoval jsem (úsměv). Působil jsem ve firmě, která vyrábí letecké komponenty. A vidím určité paralely mezi tímhle odvětvím a mojí současnou prací: výrobky pro železnici i letectví a jejich provoz podléhají opravdu přísné a rozsáhlé veřejné a státní kontrole, mnoha předpisům, vše na vysoce konkurenčním trhu.
To je prvek, který oba obory spojuje.

A vaše cesta do Škodovky?

Říká se, že mezi nejnáročnější klasické strojírenské obory patří letecký průmysl a pak výroba vozidel pro železnici a já jsem rád, že jsem si mohl vyzkoušet oba. Pro mě je Škoda zásadní česká značka s mezinárodním významem, je obdivuhodné, jaké škály finálních produktů dosáhla díky vlastnímu vývoji a výrobě. Takže když jsem dostal nabídku, neváhal jsem, přestože byla a je spojena s náročným cestováním, doma jsem totiž na jihu Moravy. Takové výzvě však nešlo odolat. Díky tomu, že mám především díky mé manželce a rodině vůbec skvělé zázemí, mohu se práci věnovat naplno. A vyšetřit si čas i na ten druhý svět – totiž ten letecký.